Rozsáhlejší výzkum u kyjovského zámečku

     Stavba nové budovy Vlastivědného muzea v Kyjově byla v uplynulých několika týdnech důvodem k provedení plošného záchranného archeologického výzkumu. Vzhledem k plánovanému projektu s poněkud větším rozsahem zemních prací pro budoucí podsklepený objekt mohlo dojít k odkryvu uloženin až na intaktní podloží, díky čemuž lze získat detailní představu o postupném historickém vývoji této části města na mírném svahu pod kaplí sv. Josefa, původně nejstarším farním kostele sv. Martina, v průběhu středověku až novověku. Právě v okolí tohoto prostoru totiž hledají někteří badatelé tzv. předlokační sídliště, tj. před vlastním vznikem města v rámci dnešního Masarykova náměstí.

      Bezesporu se jedná o významné místo v bezprostřední blízkosti jedné z nejstarších kyjovských staveb, dnešního zámečku, o kterém se v minulosti předpokládalo, že někdy v 1. polovině 16. století nahradil starou kyjovskou tvrz obklopenou vodním příkopem, podle pramenů již tehdy zpustlou. Konkrétně se tak mělo stát za Jana Kuny z Kunštátu, jehož erb je na budově od roku 1911 zpodoben ve sgrafitové výzdobě Jano Köhlera, neboť jako první získal město do svého plnoprávného vlastnictví od dosavadního majitele, kterým byl klášter Hradisko u Olomouce. Nejen díky problematické absenci příslušných průkazných pramenů je však zřejmě platnější oprávněný názor o vzniku stavby v poslední čtvrtině 16. století, kdy sloužila jako fara společně se školou a to až do konce 18. století. Od té doby zde působili městští úředníci, kteří se sem přesunuli z nedaleké budovy stavěné v polovině 18. století původně jako špitál, kam výměnou naopak zamířil farář a zde také fara funguje až dodnes. U parcel dotčených výzkumem se pak dá nejméně od počátku 18. století počítat s existencí ještě staršího špitálu, tzv. svatomartinského, po avizovaném přesunu se hovoří ovšem už jen o městském dvoře, který po polovině 19. století sloužil tři desetiletí i jako zázemí pro kasárna zřízené tehdy dočasně na zámečku.

     Po ručním skrytí recentních dorovnávek terénu a novověké stavebně-destrukční vrstvy bylo v horních partiích svahu těsně u dnešní opěrné zdi uhozeno na zbytky starší, zřejmě vícefázové obdélníkové přístavby s kamennými základy, rozdělené poslední úpravou do tří podélných prostor, z nichž ta střední disponovala pouze dusanou podlahou nad sprašovým podložím a víceméně odstraněnou středověkou kulturní vrstvou a ty vnější byly opatřeny cihlovou dlažbou. Cihly klasického formátu byly v některých případech opatřeny kolkem ve tvaru písmene G a také LG, což indikuje výrobky místní cihelny zřízené městem s tehdy užívaným německým názvem Gaya. Důležité je zjištění, že dokumentovaná přístavba náleží podle srovnání několika málo ikonografických pramenů do 30. let 19. století a v zásadě respektuje systém parcelace stabilního katastru i v pozdějších letech.

     Ve střední části svahu patřila k nejzajímavějším a zároveň nejstarším dokladům sídlištních aktivit baterie dosud celkem 5 řemesnických pecí s dočervena propálenými mazanicovými stěnami zahloubenými do podloží, včetně přiléhajících poměrně rozměrných předpecních jam. Podle nálezů keramiky ze zásypů sloužila už v průběhu 13. století a to jak zřejmě pro účely hrnčířské, případně potravinářské, tak podle přítomnosti strusky nepochybně i pro železářské. K mladším, většinou novověkým nálezům, částečně porušujícím tuto unikátní vrcholně středověkou situaci, patří několik vápenných a dalších stavebních jam obdélníkového půdorysu, které se rozprostírají až do nejnižších partiích svahu u dnešní uliční čáry. Plánovaný harmonogram stavebních prací se nově objevenými skutečnostmi určitým způsobem pozdrží, z hlediska významu celého areálu si podrobnější průzkum tato lokalita jistě zaslouží.

JŠm