Otokar Březina (13. září 1868 – 15. března 1929)

Narodil se v Počátkách se jménem Václav Jebavý. Vystudoval učitelský ústav v Praze, učil na několika místech na Vysočině, až v roce 1901 trvale zakotvil v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde byl i pochován. Žil sám, nikdy se neoženil. Poprvé se jeho básně objevily v časopise Niva v roce 1892 pod pseudonymem Otokar Březina a následně mu mezi lety 1895 – 1926 vyšlo několik básnických sbírek. Stal se čestným doktorem filozofie na Karlově univerzitě a členem České akademie věd. Osmkrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Byl silně katolicky zaměřený, samotářský, uzavřený. Někdy si žertem říkal „Stařec na hoře“. V básni Moje Matka ze sbírky Tajemné dálky se i sám charakterizoval: …bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu; plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná… Přesto měl přátele. Mezi nejbližší patřili umělec František Bílek a spisovatel Jakub Deml. Navštěvoval ho i spisovatel Karel Čapek. Dne 9. září 1906 poctil svou soukromou návštěvou Otokara Březinu profesor Tomáš Garrigue Masaryk s chotí Charlottou. Přijeli z Moravských Budějovic po Masarykově přednášce o Karlu Havlíčku Borovském do Březinova podnájmu v domě u Höfferů a několika hodinovou rozmluvu zakončili svačinou v restauraci U Hambálků. Druhé setkání, v rámci oficiální návštěvy prezidenta Masaryka 13. června 1928 v Jaroměřicích, proběhlo před zraky občanů města.