Archeologický výzkum u kostela Nanebevzetí P. Marie v Mikulčicích

 Archeologický výzkum byl vyvolán rekonstrukcí fasád, odvlhčením a odvodněním kostela. První poznatky se ukázaly již po osekání vnějších omítek celého chrámu, kdy bylo možné sledovat jeho stavební vývoj. Větší část lodi i presbytáře obsahovala ve své hmotě vysoké „buchtovité“ cihly gotického stáří. V lodi byla po obou stranách patrná zazděná dvojice  úzkých gotických oken s lomeným obloukem. Tyto okna dnes opět zakryla nová fasáda. Rovněž došlo k zjištění, že původní boční vstup do chrámové lodi se nacházel blíž jihozápadnímu nároží. Po zaklenutí lodi v 18. století musel být vstup posunut z důvodu výstavby pilíře. Za zmínku stojí i dochovaný relikt původní raně barokní, či renesanční omítky s tmavě šedou malbou.

Z archeologického hlediska jsou zásadní především výkopy lemující kostel, které v celé šíři obnažily jeho základy. V případě lodi s presbytářem a starší přizděné sakristie se jednalo o kamenné zdivo. Je možné, že kámen pochází z některého velkomoravského kostela z nedalekého hradiště. Základové zdivo respektuje více, či méně linii nadzemního zdiva, až na jihovýchodní nároží lodi, kde vystupuje až o 75 cm. Jedná se o zesílení základu štítové zdi v místech, kde terén klesá. Zdá se tedy, že předpokládaný třináctostoletní kostelík měl stejný půdorys lodi i presbytáře, jako ten následný cihelný. U věže a mladší sakristie použili stavitelé základové zdivo cihelné. Velkým překvapením bylo objevení cihelné stavby pod mladší sakristii. Zřejmě se jedná o tzv. karner neboli kostnici, sloužící k uskladnění kostí. Jistotu však budeme mít až při případných úpravách podlah uvnitř kostela.

Výkopy kolem kostela a zejména předstihová sonda pro retenční nádrž odhalily celkem 27 lidských kosterních pozůstatků ležících v anatomické poloze. Jen v několika málo případech se jednalo o úplné lidské skelety, většinou šlo o části koster narušených vlivem intenzivního způsobu pohřbívání. Rovněž etážový způsob pohřbívání dokládají minimálně 3 úrovně pohřbů nad sebou. Zemřelí byli do hrobů vkládání výhradně v dřevěné rakvi, ze kterých se ojediněle dochovaly zbytky dřev a zejména četné železné kované hřebíky s křídlovou hlavicí, typické „rakváky“. Z oděvů se podařilo zachránit drobné spínky z barevného kovu a v jednom případě dokonce pětici barokních bronzových knoflíků, které měla žena v oblasti hrudníku. Asi nejzajímavějšími hrobovými nálezy jsou přídavky, které příbuzní často vkládali zemřelému do rakve. Našly se pozůstatky růžence složeného ze skleněných a kostěných korálků, tři svátostky, odznak bratrstva a především dvě drobné stříbrné mince, které měli zemřelí uloženy vždy v oblasti prstních článků pravé ruky.  Jedná se o tzv. obolus mrtvých, který byl zemřelému vkládán do ruky nebo do úst. Předběžně se jedná o drobné mince z 16. až 17. století. Jedna z nich pochází z ražby císaře Rudolfa II. Tento zvyk souvisí s antikou, tehdy se obolus dával zemřelému pro převozníka Charóna na řece Styx. Křesťané zvyk převzali a minci používali jako peníz pro sv. Petra. Od 13. století zvyk postupně mizí a jen ojediněle se vyskytuje i v mladších obdobích. Mikulčické novověké oboly jsou proto důležitým dokladem pohřebního ritu a také výborným datačním prostředkem.

V jednom místě při severní straně chrámové lodi se podařilo objevit poměrně rozsáhlou deponii přepálených lidských kostí. Vedle kostí zde ležely i torza keramických nádob, také se znaky velmi silného žáru. Vysvětlením takto nepietního zacházení s lidskými ostatky může být zhoubný požár, který mohl zachvátit dřevěnou zvonici. Zvonici písemné prameny zmiňují jako samostatně stojící stavbu někde na hřbitově. 

Nálezy se v současné době laboratorně ošetřují, umývají a evidují. Lidské kosti budou podrobeny antropologickému rozboru. Zjistíme tím poprvé skladbu  mikulčických obyvatel v 17. a 18. století, především pohlaví, jejich výšku, dožitý věk, případné nemoci nebo příčiny úmrtí. Po zpracování a analýzách budou nálezy uloženy v depozitářích Masarykova muzea v Hodoníně.

A na závěr je nutno uvést ještě jeden postřeh, který si snad ani místní nemusí plně uvědomit. Současný oplocený pozemek kolem kostela s řadou stromků a vzrostlých stromů nepředstavuje vymezení tehdejšího hřbitova, ale jen jeho část. V baroku měl hřbitov rozlohu téměř dvojnásobnou. Zasahoval pod obě sousední komunikace a částečně i pod budovu současné školy. Věříme, že Mikulečtí ocení nejen nádhernou novou fasádu svého kostela, ale i nové archeologické nálezy a poznatky, které obohatí a doplní místní historii. Samotný kostel řadíme navíc k několika málo dochovaným gotickým památkám na území hodonínského okresu.

 FK