rok 2023

Stalo se to někdy na přelomu let 832 a 833 po Kristu, a proto událost uvádíme nyní, kdy je jistota výročí 1190 let od této události, tolik zásadní pro další vývoj mocenského celku zvaného Země Moravanů nebo později Velká Morava.

Jistý latinský spis o pokřtění Bavorů a Korutánců vypráví, že tehdy převzal ochranu pohraničí Východní marky Francké říše jistý Ratbod. A že „… Za jeho časů přišel k němu jakýsi Pribina, vyhnaný Mojmírem, vévodou Moravanů nad Dunajem. Ratbod ho hned představil našemu panu králi pánu Ludvíkovi a na jeho rozkaz byl vyučen ve víře a pokřtěn v kostele sv. Martina v místě zvaném Treaismauer, totiž ve dvorci náležícímu salcburskému stolci.“

K samotnému křtu Pribiny došlo dle všeho až na jaře roku 833, protože další písemné prameny uvádějí jak přítomnost Ludvíka Němce ve východním Bavorsku, tak působení Ratboda až pro počátek roku 833.

Z celé události i jiných souvislostí hlavně vyplývá, že došlo k důležitému rozšíření a posílení mocenského vlivu Mojmírovců. A nacházíme také „nepřímé“ zdůvodnění, proč měl k tomuto kroku Mojmír I. takzvaně „volné ruce“. Zatímco on sám byl již pokřtěn a pro křesťanské Franky tak trochu partnerem, Pribina byl pro ně naopak pohanem, přestože na Nitransku se už kněží i vysvěcený kostel nacházely. Pribina tak u svých nových ochránců jinou volbu, než byl křest, jistě ani neměl...

Zdroje:

Bartoňková D., Večerka R. (eds.): Prameny k dějinám Velké Moravy, díl 3. Praha 2011, str. 271-272.
Měřínský, Z.: Morava na úsvitě dějin. Brno 2011, str. 515.
Havlík, L. E.: Kronika o Velké Moravě. Praha 2013, str. 101-103.
Třeštík, D.: Vznik Velké Moravy. Praha 2001, str. 112-113, 275.

Důležitý písemný pramen západoevropského raného středověku, tzv. Fredegarova kronika, popisuje události zhruba od 6. do 8. století. Celkem 4 latinské kroniky nazvané správně „Kroniky tak řečeného Fredegara scholastika“, zřejmě v 7. století sepsala jedna nebo více osob a jsou v ní popsány události významné zejména pro Franskou říši. Právě 4. z knih, která vznikla kolem roku 660 v Burgundsku a která existuje v několika rukopisech, se jako jediná známá na světě zmiňuje o jistých sporech franského krále Dagoberta I. se slovanským národem. Nebýt této kroniky, nevíme zhola nic o událostech roku 623 a pozdějších let na našem území, o vzniklém kmenovém svazu vedeném jistým Sámem a o události, od které letos uplyne 1400 let.

 V latinském textu se k roku 623 vypravuje:
„Čtyřicátého roku vlády Chlotarovy shromáždil člověk jménem Samo [později uváděn jako Samonis], národností Frank z kraje Sennonago, větší počet kupců a vypravil se obchodovat ke Slovanům, zvaným Vinidé. Slované se již počali bouřit proti Avarům zvaným Hunové a jejich králi – kaganovi.
Vinidové byli již od dřívějška befulci Hunů, neboť když Hunové s vojskem válčili proti nějakému národu a stáli s celým svým vojskem před táborem, Vinidé bojovali; ale když se schylovalo k vítězství, tu Hunové v touze zmocnit se kořisti vyráželi, jestliže však byli Vinidé byli přemáháni, opřeni o pomoc Hunů nabývali nových sil. Befulci byli Huny nazýváni proto, poněvadž v bitvě tvořili dvojitý šik, postupující před Huny.
Hunové přicházeli po jednotlivé roky přezimovat ke Slovanům, ženy Slovanů a jejich dcery si brali do lože. Kromě jiných útlaků platili Slované Hunům daně. Synové Hunů, kteří byli zplozeni s ženami a dcerami Vinidů, nechtěli nakonec snášet křivdy a útisk. Odmítaje vládu Hunů, jak jsem uvedl výše, začali se bouřit.
Když Vinidé s vojskem zaútočili proti Hunům, obchodoval [myšleno u Vinidů] Sámo, o kterém jsem se zmínil výše. I vytáhl s nimi ve vojsku a tam prokázal [Vinidům] proti Hunům takovou užitečnost, že to bylo hodno podivu, nesmírné množství [Hunů] bylo pobito mečem Vinidů. Vinidé, když viděli Sámovu užitečnost, zvolili ho králem nad sebou a šťastně u nich vládl třicet pět let. Za jeho panování svedli Vinidé mnoho bojů proti Hunům a jeho radou a schopností Vinidé vždy nad Huny zvítězili. Sámo měl dvanáct žen z pokolení Vinidů, z nichž měl dvacet dva synů a patnáct dcer.“

Historici usuzují, že podmaněné kmeny Slovanů byly nuceny Avarům odvádět poplatky, dodávat potraviny, měly vojenskou povinnost, atd. Avaři zacházeli s lidmi z těchto kmenů skutečně jako s otroky, považovali za samozřejmost, že o jejich obživu a pohodlí se stará domorodé obyvatelstvo, do lože si brali slovanské ženy a děti s nimi zplozené odmítali uznat za vlastní a rovnocenné všech práv.

Kupecké karavany tehdy běžně disponovaly nutným ozbrojeným doprovodem nebo dokonce zbraně převážely. Důvodem tehdejšího zapojení Sáma a jistě jeho společníků do konfliktu byla pravděpodobně prvotní snaha ochránit vlastní majetek nebo obchodní zájmy ohrožené válečným konfliktem. Slované v průběhu bojů proti Avarům poznali kvality Sáma a zvolili si ho jako svého přirozeného vůdce. Označení král bychom bez korunovace v tehdy křesťanském světě neměli brát vážně. Po konečné porážce Avarů byl vytvořen kmenový nebo nadkmenový svaz, v každém případě dostatečně silný mocenský útvar, který byl později případně nazván Sámovou říší, ale označení říše je opět přirovnání z pohledu západní křesťanské Evropy.

Upevňování slovanského celku zřejmě pokračovalo po roce 623-624 úspěšně, protože zhruba o 8 let později došlo ke zvláštním vojenskému a diplomatickému konfliktu s franckým králem Dagobertem a jeho vyslancem. Proti Sámovi byly vyslány tři proudy vojska, aby ho napadly v jeho sídle, avšak Sámo ještě předtím nejsilnější z vojsk u jakéhosi Wogastisburku porazil. To už je ale jiný příběh, který si budeme vyprávět při výročí 1400 let v roce 2031.

Zdroje:

Lutovský M., Profantová, N.: Sámova říše. Academia Praha, 1995.
Měřínský, Z.: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu. Libri Praha, 2009.
Měřínský, Z.: Morava na úsvitě dějin. Brno 2011.