Archeologické nálezy u kostela sv. Kunhuty

     Kontrolu výkopů a odborný dozor provádí Masarykovo muzeum v Hodoníně již od 22. září 2008. Zpočátku byla na stěnách výkopů patrná pouze nevýrazná souvrství vzniklá četnými náplavami a erozí půdy s nahodilým výskytem pozdně středověké a raně novověké keramiky. Ke konci Masarykovy ul. od kóty 204 nedaleko kostela sv. Kunhuty se postupně začalo objevovat očekávané žluté sprašové podloží. K velkému překvapení došlo až 27. října, a to u domu čp. 82, kde byla výkopem narušena zahloubená jáma s drobnými zlomky keramiky. Podle předběžného určení se jedná o starší dobu bronzovou (2000 - 1500 př. Kr.). Podobná jáma byla nalezena v roce 2001, necelých 70 m severním směrem, datovaná rovněž do doby bronzové. V úterý 28. října oznámili poučení pracovníci stavební fy IS Hodonín objev dalšího zahloubeného objektu (obr.6). Jáma měla dno v hloubce víc jak 220 cm pod současným terénem. Ve výplni se podařilo objevit sice nepočetný, zato však  zajímavý soubor zlomků keramických nádob s kolkovanou a rytou výzdobou, zvířecí kosti a např. železnou podkovu (obr.8). Datovat jámu lze předběžně do vrcholného až pozdního středověku (13. - 14. století). Další jámu stejného stáří se podařilo objevit šest metrů severněji (obr.7). Posledním středověkým objektem je opět jáma, tentokrát přímo před schody do kostela (obr.9). V jejím zásypu se našlo větší množství strusky, drobných kousků slitků barevného kovu, drobné uhlíky, střepy keramických nádob s obsahem slídy (obr.10). Dvě předchozí jámy lze díky své charakteristické výplni černou humózní zeminou považovat za odpadní jámy, které zde vykopali lidé snad již koncem 13. nebo ve 14. století. Jámy se tehdy nacházely na návsi, či již vyměřeném náměstí při cestě na Velké Bílovice a Potvorovice. Poslední zmiňovaná jáma zůstává velkou záhadou. Velikost objektu a velké množství strusky se zelenými slitky umožňuje zde důvodně předpokládat nějaký výrobní areál s tzv. pyrotechnickými aktivitami. V těchto místech se pravděpodobně nacházela pec, kde se vyráběla či zpracovávala měď a její slitiny. Podobná výrobní zařízení představují ojedinělé doklady výroby a zpracování neželezných kovů na území Čech a Moravy ve středověku. Škoda jen, že nebylo možné prozkoumat samotné topeniště pece. Pod zemí však zůstane i na dále uchována pro budoucí badatele.

     Kromě sídlištní pravěké jámy u domu čp. 82 zkoumaného pouze na profilu se podařilo v ploše odkrýt téměř celý půdorys další pravěké jámy (obr.1,2), tentokrát přímo pod čejkovickým  hřbitovem (obr.3). Tato jáma o průměru kolem tří metrů a s hloubkou dna 2,3 m pod povrchem, měla výrazné šikmé stěny ubíhající vnějším směrem. Ve výplni se podařilo nalézt desítky zlomků keramických nádob, zvířecí kosti, několik typických mušlí aj. nálezů (obr.5). Zajímavým a ojedinělým nálezem byla do stěny vsazená zvířecí kost, upěchována zeminou a utěsněna kamenem (obr.4). Zkoumaná jáma měla ve své době patrně zásobní funkci pro uchování potravin, či jiného tovaru a kost byla potřebným doplňkem interiéru. K čemu přesně sloužila se již nikdy nedozvíme.Na levém břehu potoka Prušánky se tedy, přímo ve středu Čejkovic před 4000 tisíci lety nacházela osada pravěkých zemědělců, ze které se dosud podařilo prozkoumat a zmapovat pouze tři zahloubené objekty.

    Nejmladšími a zároveň pro mnohé atraktivními nálezy byly lidské kostry, které leží na již dávno zrušeném hřbitově kolem kostela sv. Kunhuty. Zjištěny byly pozůstatky celkem pěti zemřelých. Kostra dítěte byla jako jediná vyzvednuta v ploše (obr.11), další kostru narušili stavební dělníci, z jiné byla vyjmuta pouze lebka a horní část hrudníku. U jednoho jedince bylo zaznamenáno druhotné uložení kostí do jamky, což souviselo s etážovitým způsobem pohřbívání na raně novověkých pohřebištích. Jinými slovy na stejné místo, kde byl před tím pohřben starší jedinec, byl později vykopán hrob pro dalšího zemřelého. Nerozložené kosti byly vyzvednuty a do vykopané jamky na dně nového hrobu šetrně zakopány. V nalezené jamce s lidskými kostmi se dochovala také tkanina se zbytky sytě zelených vláken (obr.14.

     Kostel je v Čejkovicích zmiňován již k roku 1269, tehdy zde ještě pobývali a vládli Templáři, hřbitov se již tehdy kolem kostela předpokládá. Současný kostel ve své podobě byl postaven v pozdně barokním uměleckém stylu v letech 1783-84 a 1891-92 získal současnou monumentální podobu zejména přístavbou dominantní věže. Hřbitov musel zaniknout  v průběhu 18. století, snad ještě před josefínskými reformami, nový hřbitov byl zřízen na okraji obce, na kopci nad kostelem. Oba hřbitovy mohly určitou dobu fungovat souběžně.

     Posledním, zajímavým zjištěním byl dokumentovaný řez vozovkou u kostela. Zdá se že po celý středověk a raný novověk byl u kostela souběžně z hlavní cestou jakýsi příkop zaniklý někdy v 17.-18. století (obr.15.). V jedné z vrstev byla nalezena mince (obr. 16.), která nám po konzervaci umožní přesněji datovat zánik této terénní deprese.

     Výzkum doložil na tomto velmi exponovaném místě čejkovické návsi u kostela sv. Kunhuty stopy osídlení ze starší doby bronzové, dále snad již lokační horizont 13. století nebo století následujícího a poslední fázi existence nejstaršího čejkovického hřbitova. Obec si tak může obohatit svoji historii o nové významné skutečnosti, které mohly být získány pouze pečlivým archeologickým výzkumem.

FK